PRESS / RECENZE

V POLi STROM je čtvrtým albem ve víc než patnáctileté historii Jiříkova Vidění, počítáme-li i dvě nahrávky z první fáze existence souboru, vydané vlastním nákladem. Od obnovení činnosti kolem roku 2005 a vydání prvního oficiálně distribuovaného CD Obrazy neklidu (Guerilla 2009) se obsazení JV zminimalizovalo do podoby tria s Milanem Mejlou Jarošem (kytara, zpěv, samply), Jiřím Krausem (baskytara a program grooveboxu) a Jiřím M.O. Šimonem (bicí a smyčky), a také získalo potřebnou jistotu při pravidelném koncertování. Cellistka Petra Jaroš Kadrabová, jejíž instrumentální cítění, zpěv i půvab oceňovali zejména na koncertech příznivci kapely ještě zhruba před rokem, je nyní vytížena péči o dceru Josi a krom toho hraje i v kapele syrského Pražana Wasfiho Massaraniho. Na JV ale pochopitelně nezanevřela a na novém albu nahrála cello do několika skladeb. Podobně bývalá klávesistka a zpěvačka Pafka Konvalinková Staňková (nyní členka personálně spřízněných Edith) přispěla vokály ve čtyřech písních.

V POLi STROM vzniklo převážně během první poloviny roku 13. Jako už dříve, probíhal kolektivní skladatelský proces na cestě od PC a samplů přes opracování idejí při živém provedení až po tvůrčí proces nahrávání a mixáže. Opět jsou tu využity sugestivní hlášky ze starších i novějších čs. filmů, opět se můžete těšit na muziku a texty v hlavsovsko-zajíčkovské tradici a lehce kybernetickém balení, tentokrát snad i s notnou dávkou pulsující energie a spodního tahu, známých z četných vystoupení Jiříkova vidění po celé republice.

Zpět nahoru

Jiříkovo vidění už hezkou řádku let (od roku 1996) reprezentují model kapely, která navazuje na odkaz tuzemského undergroundu a zároveň se ho snaží pojímat prizmatem současnosti. Asi nepřekvapí, že jejich aktuální album Obrazy neklidu vyšlo na Guerilla Records.
Ačkoli Jiříkovo vidění vychází z podhoubí českého undergroundu, ani v nejmenším se nespokojuje s úlohou plagiátora čtyřicet let starých kapel. Hned první skladbou Obrazy na sebe skupina prozradí, že jim ani poměrně čerstvé hudební trendy nejsou cizí. Údernost, hutnost a zároveň chlad, jenž čiší z rytmické sekce, dává vzpomenout na EBM a industriální spolky. Jiříkovo vidění koketují i s elektronikou a klávesovým zvukem. Kytara si dopřává překvapivě syrového zvuku, a tak může celek evokovat opusy některých z postpunkových bandů jako Chrome, Bauhaus či Killing Joke. Pokud bychom hledali spojnici s tuzemským undergroundem, vedla by cesta k DG 307, kapele, která ani po dlouhých letech (ne)existence zcela nezanevřela na vlastní vývoj, popřípadě k někdejšímu slibnému projektu Mejly Hlavsy Šílenství.
Spřízněnost lze ovšem nalézt především v postoji, názorech a neochotě přizpůsobit se pravidlům komerční scény, než v slepém následováním. Jiříkovo vidění si už pěknou řádku let tvrdohlavě razí vlastní cestu, což je bezesporu sympatickým rysem kapely. Diskutabilní je na druhou stranu jistá monotónnost, které album Obrazy neklidu provází. Lze samozřejmě namítnout, že tyto symptomy k danému žánru patří, avšak pokud rozvláčná tempa a podobné postupy posluchače nakonec spíše unaví, než aby jej „uhranuly“, něco není zcela v pořádku. Nicméně i přes tuto výtku se jedná o desku, kterou nelze s klidným svědomím hodit přes palubu. Mimo jiné může Jiříkovo vidění představovat inspirativní vzor ostatním kapelám, které se rovněž vzhlédly v odkazu českého undergroundu, ale současně s tím nechtějí dopadnout jako jejich nepovedené klony. Jiříkovo vidění prezentují jednu z možných alternativ.

Jiříkovo vidění jsou další z kapel, které zcela rezignují na to, co se dnes na hudební scéně děje a jaké trendy zrovna udávají směr. Kapela na to kašle a zcela po svém si hraje styl, který měl v Česku vždy poměrně silnou fanouškovskou základnu a ačkoli má asi svůj vrchol už za sebou, pořád má co říct a nabídnout. Řeč je o kytarově-elektronické potemnělé muzice, postavené na melodických základech. To vše je v případě Jiříkova vidění provoněné také jemným odkazem na temnější tradice českého undergroundu.
Deska "Obrazy neklidu" působí v rozporu se svým názvem na první poslech naopak poměrně poklidným a uklidňujícím dojmem. Temné melodické songy podpořené údernou a až mrazivě syrovou elektronikou a rytmikou. To vše doplněno rovněž temně znějícím mužským i ženským vokálem. Je dobře, že kapela nezapomíná ani na další důležitý prvek, a to práci s melodiemi. Ve finále tak posloucháš kolekci "podzimně" znějících melancholických songů, které tě dokáží dostat až někam do říše polosnění a poklidného přemýšlení. Ve sluchátkách MP3 přehrávače pak může jít o výborný soundtrack k procházce podzimním parkem, nebo hřbitovem...
Pod touto zdánlivě neproniknutelnou záclonou melancholie a temnoty ovšem probleskují i další světýlka. Světýlka nadhledu a vtipu, které dokazují, že kapela se svou muzikou dokáže také bavit a přemýšlí, jak svůj sound udělat barvitější a ještě více zajímavý. Důkazem jsou třeba vtipně a svěže působící samply z některých českých filmových děl.

Nejzákladnější poznatek z tohoto alba zní: originalita ještě existuje! Byť působí jako Popelka skrytá kdesi v koutě, dokonce i na naší hudební scéně lze tu a tam natrefit na nějaké vpravdě originální těleso – k jeho objevení však většinou musíte být vybaveni pořádným reflektorem v podobě rad od známých... anebo se neustále snažit sami „být v obraze“ a tudíž zasvěceni, což vzhledem k množství vznikající hudby není právě jednoduché.
Už 13 let existující Jiříkovo vidění na svém prvním oficiálním (rozuměj lisovaném) albu zní ještě vynalézavějí a neuchopitelněji než kdykoliv předtím. Alternativně-experimentální přístup se mísí s přiměřeným množstvím tvrdého rocku, ozvěnami EBM a místy třeba i překvapivě melodicky vstřícnými pasážemi. Sugestivní podmračenou, leč nikoliv negativistickou hudbu podtrhují podobně laděné texty, byť v nich spočívá možná poslední slabina souboru – občas totiž působí až moc strojeně. Celkově vzato však znamenitý počin pro všechny „přemýšlivce a hledače“!

Zlatý hřeb: Ryby na poušti, Ptactvo nebeský, Ještě je čas
Zní to jako: kdyby třeba Mikoláš Chadima začal víc pracoval s elektronikou a nebál se ani tvrdých kytar

Čerstvé album OBRAZY NEKLIDU (Guerilla, 2009, 55:51) temného Jiříkova vidění je sice už několikátou nahrávkou v existenci tohoto souboru, ale teprve první ofi ciální, a upřímně řečeno i první po všech směrech dotaženou. Po třinácti letech kapelu ukazuje jako jeden z těch zajímavějších výhonků porevolučního undergroundu, jeden z mála, který spíš než z raných Plastiků jako ostatní čerpá z aktuálních zvukových i technických možností, a ve svém směřování dospěl zhruba na stejnou kolej, po které si to už nějakou dobu šinou DG 307. Na rozdíl od nich se ale nevyhýbá agresivnější kytaře, elektronice, a skladby krom zpěvu zpestřují i samply z fi lmů. Přesto tu inspirace jsou – při takové Posílám vzkaz nelze nevzpomenout na Hlavsovo Šílenství. Po návratu klávesistky Pafky do sestavy je tu i zajímavý kontrast mužského a ženského zpěvu. Bohužel však veškeré hlasové projevy trpí až přílišnou vážností a jakoby nechutí k jakémukoliv nadhledu. Chvílemi tak sklouzávají až ke křečovité a samoúčelné depresivitě, která sráží jinak zajímavé hudební koláže. Často také zbytečně vystupují nad hudbu samotnou, jako by měly tendence sdělovat cosi závažného, ačkoliv jsou spíše náladové. Hudba sama sice také neoplývá nadměrným optimismem, ale přece jen má tendence objevovat, zkoušet možnosti a nebát se vykročit nejistým směrem – na rozdíl od textů, které jsou tradiční, konzervativní, a ze kterých až příliš čiší, jak jsou si autoři jisti jejich schopností oslovovat a sdělovat. Což je vlastnost, kterou ale mají jen některé. Řečeno přirovnáním k fi lmu: pánové a dáma se občas pokoušejí o Františka Vláčila, ale vylézá jim z toho Juraj Herz. Pokud se však podaří udržet vyvážený poměr všeho, tak jako v závěrečné Ještě je čas, získává výsledek výrazně na síle. V rámci domácí, značně do minulosti zahleděné undergroundové scény, se však jedná o nahrávku nadprůměrnou, mnohé starší kolegy zanechávající za sebou.

18:15 JIŘÍKOVO VIDĚNÍ 19:07

První kapelu Jiříkovo Vidění znám jen z kulturního tisku, žel číst a mít zprostředkovaně nastudováno je úplně něco jiného, než dotyčné poznat tváří v tvář. Podstatou je pochmurný repetitivní bigbít s psychedelickou kytarou, určující basou, přísnými bubny a doplňujícími samply (hlasy, klávesy, apod.).
V průběžně představeném repertoáru dále zazněl třeba tvrdě rockový a metalicky optimistický song, jenž díky ozdobám kláves nebo sólující kytaře sváděl až kamsi ke gotickému odéru. Když padá most byl návratem k rozvaze, následující písnička směrovala k taneční scéně, Přístavy byly hypnotickou plavbou s nezbytným houpáním a minimem textu. Závěrečné shrnutí mnohého, co nabízí český underground, naprosto jednoznačně popsala větička: "To se každýmu líbí." Výtečná kapela, přestože neblahým údělem "předskokanů" je doladění zvuku celého systému, takže třeba samply nebyly moc čitelné, obzvláště co se mluvených vsuvek týkalo.

Zpět nahoru